V jedné malé vesničce nedaleko města Přerova žil hlemýžď Čeněk – a to jsem já. Ta vesnička se jmenuje Vlkoš. Bydlím u zastávky, která je u sokolovny. Žije tam celá moje rodina a další hlemýždi. Když tam přijdete, uvidíte miliony hlemýžďů. Mám tam dost kamarádů. Tak třeba Pepu, Vojtu, Toma….
No a teď k mému příběhu. Všechno to začalo tím, že jsem si hrál s Pepou na hřišti. Vtom přišel nějaký kluk a vzal mě do ruky. Já řval, co to nejvíc šlo, Ale copak lidé rozumí zvířatům? Vím, že to je divné, ale tenhle kluk mi rozuměl. Hned mě opatrně položil na zem a řekl smutně: „Já tě jen chtěl ukázat mamince.“ Pomyslel jsem si, že je ten kluk hodný a tak jsem na něj zařval z plných plic: „Já jsem Čeněk a toto je můj kamarád Pepa.“ Ten chlapeček se otočil, ohnul a řekl: „Já jsem taky Pepa.“ A usmál se. „Nikdy bych neřekl, že můj kamarád bude hlemýžď.“ A usmál se ještě víc. „Já bych zase nikdy neřekl, že nějaký kluk, který jen tak přijde a rozumí nám, se bude jmenovat stejně jako já,“ řekl Pepa a rozesmál se.
Jéje, já zapomněl. Promiňte, že přerušuji příběh, ale víte, že u zastávky máme i školu? Vsadím se, že ne. A jestli to nevíte, tak vám to teď říkám.
A pokračuji. Další den, když jsme byli v naší hlemýždí škole, mě paní ředitelka zavolala do ředitelny. Oznámila mi: „Čeňku, potkala jsem tvého kamaráda Pepu a ptal se mě, jestli bys nemohl být vyfocený na školních stránkách lidské školy.“ „Jasně, že jo!“ A tak mi udělali pár fotek.
A teď jsem na školních stránkách Základní školy a Mateřské školy Vlkoš.
Adriana Chytilová
