V jedné malé vesničce nedaleko města Přerov žil hlemýžď Čeněk. Byl to pracovitý a hodný hlemýžď, ale koho by bavilo pořád za sebou vláčet těžký domeček, který byl plný nábytku. Tak si jednou Čeněk zlostně řekl, že toho nechá. Chtěl jít okopávat zahrádku a tak si svlékl ulitu a hned to bylo lepší. Při okopávání ale začalo pršet. Čeněk se chtěl schovat do ulity, ale ulitu si přece sundal! Rychle se k ní doplazil (nebo jak nejrychleji mohl, on je totiž hlemýžď i bez ulity pomalý), ale mezitím už promokl a musel se sušit.
Tohle nebylo dobré znamení, ale Čeněk nad tím jen mávl růžkem a nechal to být. Jednou, když byl zase na cestě ke své kamarádce Haničce, začal zase liják. Na Čeňka nejen že pršelo, ale také šlapal do louží. Když přišel hlemýžď k Haničce, byl k nepoznání! Hanička se lekla. Tohle že byl její kamarád Čeněk. Vypadal spíš jako mokrá slepice. Zase strávili hodinu tím, že ho sušili. Hanička se ho mezitím vyptávala jak to, že nemá ulitu? Čeněk jí vše pověděl a hlemýždice se rozesmála. „Ty hloupoučký hlemýždi,“ povídala mu. „Víš, proč naši předkové mají ulity? Sice to bylo těžší, ale nikdy nezmokli. A víš, proč ještě? Ve vodě se přece rozpouští náš sliz! Podívej, i tobě se rozpustil!“ Čeněk si to zahanbeně uvědomil. Teď nemůže lézt po stěnách. Musí teď u Haničky zůstat a počkat, až se mu obnoví.
Čeněk se na chvíli zamyslel a potom povídal: „A tak víš co, Hani? Já založím školu pro děti (opravdové, jako jsme my), aby to také věděly!“ „To je super nápad!“, vykřikne Hanča, „a já ti s tím pomůžu.“ Tak vznikla naše škola. Čeněk ji sám postavil. A abych nezapomněla, ulitu si zase navlékl. Učil vás někoho? Ne? Tak to asi utíkal do světa stavět další školy. Ale už se vrátil. Právě se to o hlemýždích učíme. Kdo nevěří, ať se podívá na naše logo a uvidí.
Tak skončil příběh hlemýždě Čeňka!
Barbora Kutálková, 4. třída
